7.–9. 2. 2019

PVA EXPO PRAHA LETŇANY

čtvrtek, pátek: 10–18 h, sobota: 10–17 h

Střechy Praha – Facebook Střechy Praha – Instagram

Mechanické upevnění zateplovacích systémů

Upevnění hmoždinkami dnes tvoří nedílnou součást kontaktních zateplovacích systémů s omítkou. Dokonce i tam, kde by bylo možné bez problémů použít zateplovací systém lepený, se pro jistotu hmoždinky dávají. Na druhé straně ale často není zohledněna poloha, tvar, výška budovy a větrová oblast, ve které se budova nachází. Často potom dochází k paradoxní situaci, že na menším objektu s únosným podkladem pro lepení, stojícím v husté zástavbě, je použito kvalitnější mechanické upevnění než u výškové budovy stojící v otevřené krajině. Je to proto, že mechanické upevnění je prováděno na základě empirie, doporučení výrobce zateplovacího systému nebo prostě jen na míře solidnosti resp. nesolidnosti realizační firmy.

Hmotnost souvrství zateplovacího systému je přenášena přes izolaci a lepicí tmel na podklad. Kotevní prvky (hmoždinky) se na přenášení vlastní hmotnosti nepodílejí (přenášejí pouze osová zatížení), ale vytvářejí trvalý přítlak tak, že i při selhání podkladu pro lepení je díky tření mezi oddělenými vrstvami zajištěna stabilita zateplovacího systému.

Vlivem kolísání venkovních teplot dochází k natahování nebo smršťování povrchové vrstvy zateplovacího systému a k vydouvání středů nebo ke zvedání okrajů izolačních desek. Pokud není použito správné lepení desek (metoda bod – okraj) nebo nedrží-li dostatečně lepicí tmel na podkladu, mohou desky vlivem hydrotermického zatížení „pracovat“. To se projeví na fasádě tzv. polštářovým efektem. Hmoždinky, vytvářející trvalý přítlak na lepicí tmel, dokáží i při selhání podkladu pro lepení zabránit zvedání okrajů nebo vydouvání středů izolačních desek.

Na zateplovací systém působí také sání větru, které vyvolává síly působící přes souvrství na podklad. Rozhodující pro mechanickou stabilitu systému je přilnavost lepicí hmoty k podkladu, respektive soudržnost neúnosné vrstvy nacházející se na nosném zdivu. Všude tam, kde není stoprocentní jistota o vhodnosti podkladu pro lepení, nastupuje mechanické kotvení. Talířové hmoždinky mechanicky propojují povrch izolačních desek se zdicím materiálem a přebírají zatížení vyvolané sáním větru. Jejich použití tak umožňuje aplikaci kontaktních zateplovacích systémů i na povrchy s nátěry, nástřiky nebo starou omítkou. Tedy všude tam, kde by bylo použití pouze lepeného systému velmi nespolehlivé nebo zcela nemožné. 

Pro stavební výrobky, pro které je nutné stanovit určité parametry, se používá evropské technické schválení ETA. Spotřebiteli tyto parametry umožňují vzájemné porovnání výrobků od různých výrobců. 

Co se dá zjistit z ETA na plastové kotvy pro kotvení tepelně izolačních systémů s omítkou? Charakteristická únosnost NRk je údaj o kotevní části hmoždinky a vychází z odporu proti vytažení kotevní části ze základního materiálu. Základním materiálem je stavební materiál, ve kterém je hmoždinka vyzkoušena a do kterého je možné hmoždinku použít. Vhodnost použití je označena kategorií použití stanovenou pro každý základní materiál. Uváděno je celkem pět základních materiálů, a to beton (kategorie použití A), plné zdící stavební materiály (kategorie B), děrované nebo komůrkové stavební materiály (kategorie C), betony z lehčeného kameniva (kategorie D) a pórobeton (kategorie E). Hmoždinka může být použita pouze do základních materiálů, pro které je schválena! Důležité také je, že minimální tloušťka základního materiálu musí být 100 mm. 

V případě nového objektu z materiálu kategorií A nebo B lze pro návrh kotvení použít charakteristické zatížení z ETA, pro základní materiály kategorií C a D je nutné provádět výtažné zkoušky. Důvodem je velké množství variant těchto materiálů. Výtažné zkoušky je nutné, alespoň u typových objektů, provést také u panelových bytových domů s třívrstvými betonovými panely, kde bývá tloušťka vnější vrstvy pouze 50–70 mm. 

Důležité je také ověření způsobilosti montáže plastové hmoždinky. Účelem je ověření, že je hmoždinka v podmínkách stavby montovatelná a současně, že je schopna plnit svoji funkci v zateplovacím systému. Tento zdánlivě jasný a legitimní požadavek však celá řada zatloukacích talířových hmoždinek nesplňuje. Při montáži přes tepelný izolant je nezbytně nutné, aby po montáži byl talířek hmoždinky zapuštěn do izolantu tak, aby nejvyšší bod talířku byl v rovině s povrchem izolantu. Často se lze setkat s případy, kdy talířek hmoždinky zůstane na povrchu izolantu a není možné hmoždinku zapustit. Při dalších pokusech o zapuštění obvykle praskne plastový trn nebo se, pokud je trn kovový, ohne. Vystupující talířek způsobuje jednak nerovnosti na povrchu zateplovacího systému, jednak není schopna hmoždinka vytvořit odpovídající přítlak.

V některých případech, hlavně u zatloukacích hmoždinek s ocelovým trnem, se při snaze dělníka zatlouci trn do hmoždinky, posunuje se celá hmoždinka do izolantu a talířek se zapouští příliš hluboko. V místě hmoždinek dochází pak k výraznému zesílení tloušťky vnějšího souvrství vedoucímu ke vzniku trhlin a k vykreslování míst s hmoždinkami.

Použití kotevního prvku s odpovídajícími parametry pro zateplovací systém a stavební materiál je první podmínkou správné funkce mechanického upevnění zateplovacího systému. Druhou nezbytnou podmínkou je použití odpovídajícího počtu hmoždinek a jejich rozmístění na deskách izolace.

 

Záštity veletrhu